Autor: Tomasz Wisniewski

<blockquote>“Přestávka není luxus pro líné. V open space hučí klimatizace a modré světlo monitorů řeže do očí. Je půl čtvrté […]

V pátek večer, kuchyň ještě voní po večeři a vy koukáte na mobil. Skupinový chat pípá jako šílený: „Jdeš dneska?“

Otevřené sluchátka na uších, kurzor myši nad prázdným e‑mailem a v pozadí tiše hraje klavírní playlist “Deep Focus”. V open

U vchodu do metra stojí mladá žena a dívá se na dvě zprávy najednou: notifikaci o dalším zemětřesení kdesi ve

V tramvaji, v kuchyni u snídaně, mezi dvěma větami na poradě. Ruka sklouzává k mobilu skoro sama, jako kdyby měla

Ráno v kuchyňce voní káva, obrazovky v open space už svítí. Je 8:12 a Petr má pocit, že je vlastně

Ráno. Telefon vibruje, budík potřetí odložený, hlava ještě napůl ve snu. V kuchyni na vás čeká dřez plný nádobí, v

V ložnici svítí jen oranžové světlo z ulice a ticho ruší jemné hučení radiátoru. Převalujete se z boku na bok,

Budík zazvoní v 6:30, ale tělo má pocit, že je 3 ráno. Hlava těžká, oči pálí, ruce automaticky sahají po

Notebook zavřený, hlava plná. Je skoro jedenáct večer a vy pořád koukáte do stropu, jestli přijmout novou práci, ozvat se