Autor: Tomasz Wisniewski

“ Jen krátká věta, přesto tě něco uvnitř sevře. Cítíš, jak se ti zvedá tep, jak prudce klepeš do klávesnice. […]

Na chladných koutech zůstává déle, živí plísně a kazí vzduch, i když vše vypadá čistě. Mnoho Čechů sází na čističky

Je seděla naproti ženě, kterou všichni v kanceláři brali jako „tu silnou“. Ta, co nikdy nebrečí, bere přesčasy, vyřeší krizového

Ten tichý pocit, že žijete „vedle“ svého života. Někdy se objeví po třicítce, jindy po padesátce, někdy po velkém zklamání.

První notifikace, první myšlenka, první nádech. Někdo sahá po telefonu ještě napůl ve snu, někdo míří rovnou ke kávovaru, další

Odpovědět na jeden e‑mail. Zavolat na pojišťovnu. Vynést odpadky. Nic z toho nezabere víc než dvě minuty, ale nějak to

V ruce mobily, v hlavě seznam úkolů, v těle zvláštní těžko, které se nedá úplně pojmenovat. Sedí tam i žena

Až v běžném rozhovoru se ukáže, že s lidmi umí něco, co jiným uniká. Nezačínají konverzaci brilantním vtipem ani dlouhými

Rozhodnutí poslat zprávu místo zvednutí telefonu nevzniká náhodou. Mobil v ruce se stal zrcadlem naší povahy, našich hranic i toho,

V ruce papírový kelímek s kávou, na tváři lehký úsměv, ale ne takový ten naučený, spíš klidný. Vedle něj žena