Autor: Tomasz Wisniewski

Seriál běží, ale ona stejně každých pár minut kontroluje zprávy. Když si na chvilku dovolí jen tak zírat do stropu, […]

V kuchyňce v kanceláři stojí fronta na kávu. Kolega dorazí o deset minut později, oči podlité, ramena spadlá. Někdo se

V ruce mobil, na klíně notebook, v hlavě seznam věcí na zítřek. Přepíná mezi e-mailem, chatem s kamarádkou a obrazovkou

Voda se zvedá jako zpomalená vlna, bílá pěna už líže okraj. Ruka instinktivně sahá po vařečce, položí ji napříč přes

Notifikace, myšlenky, drobné starosti, hlad, zpráva od šéfa, neotevřený e‑mail od banky. Ruka sahá po mobilu, pak zpátky na klávesnici,

Chcete dopsat prezentaci, ale oči pořád sjíždějí k hromádce nevyžehleného prádla na židli, k talíři od večeře, ke kabelům zamotaným

Dokud se z rohu vagónu nerozezneje hlasitý, nakažlivý smích. Hlavy se zvednou, pár lidí se usměje taky, jiní protočí oči.

Notebook už běží, hrnek s kávou stojí po ruce, ale kurzor na prázdném dokumentu jen bliká. Za oknem šedivá obloha,

Barista se usmívá, pečlivě kreslí srdíčko do latté, zatímco chlapík ve třetím místě za vámi kontroluje mobil každých pět vteřin.

Telefon jí vibruje každou minutu: zpráva od kolegy, notifikace z rodinného chatu, připomínka z banky. Na tváři má ten známý