Autor: Tomasz Wisniewski

V učebně je nezvyklé ticho. Místo šustění sešitů svítí stovka obrazovek, děti v barevných mikinách klikají na úkoly, které jim […]

Říká, že už si skoro nepamatuje, jak vypadala její tvář, když odešla. Sedíme v poloprázdné kavárně a ona se na

Ráno na pražském letišti. Před směnárnou se táhne krátká fronta, lidé nervózně koukají na tabuli s kurzy, přepočítávají v hlavě

Na hlavním náměstí se zastavily hodiny. Minuta ručičky povolená městem se náhle rozpadla na tisíc drobných okamžiků a lidé, zvyklí

V ranní špičce stojím v pražském metru a všímám si, jak se lidé dívají na své telefony. Reklamy na slevy,

Představte si ranní tramvaj v Praze, kde všichni cestující sdílejí jeden tichý, společný proud myšlenek. Žádné trapné pohledy do země,

Před kavárnou na rohu Vislánské visí kolo ve vzduchu. Ne opřené, ne zavěšené. Prostě plave pět centimetrů nad chodníkem, jako

Ráno v malém městě uprostřed hor. Žádný hluk motorů, jen vzdálené hučení větrných turbín a tiché šumění trolejbusu, který projíždí

<blockquote>„Největší otázka není, jestli to dokážeme technicky,“ říká jeden fiktivní neurovědec v představovaném světě. V pátek večer v pražské kavárně

Na rohu malé kavárny v centru Prahy sedí u jednoho stolu čtyři lidé. Češka, Brazilec, Němec a Korejka. Společné téma