Autor: Tomasz Wisniewski

Někdo už ve stejný čas sedí nad miskou vloček a voňavou kávou, jiný už běží na tramvaj s prázdným žaludkem […]

On se trochu hrbí nad hrnkem, ona si nervózně pohrává s víčkem na lahvi. Mluví o práci, o počasí, o

Petra míchá kávu, kouká do prázdna a už ani nereaguje, když na ni kolega třikrát zavolá jménem. V hlavě jí

Přitom řešení bývá přímo před vámi. Mnoho lidí se smíří s tím, že dvířka trouby nikdy nebudou úplně čistá. Připečený

Na displeji jí bliká zpráva: „Měla bys být dál. V tomhle věku už lidi vědí, co chtějí.“ Usměje se, ale

Jak jste zrudli, jak se někdo ušklíbl, jak jste pak půl hodiny koktali. Jede to v hlavě jako rozbitá písnička

Kola pod námi monotónně klapou, vždy stejný zvuk, stejný rytmus. Mladá žena vedle vás si tiše šeptá slovíčka z němčiny,

Lepší plat, kratší doba dojíždění, tým, který působí sympaticky. Všechno „na papíře“ dává smysl. Jenže vám je na zvracení a

Najednou ho ale jen položíš do klína. Hluk kolejí, útržky cizích rozhovorů, blikání notifikací – všechno se slévá do jedné

Možná nejde jen o zvyk. Chování u stolu často bereme jako otázku slušného vychování. Psychologové ale připomínají, že to, co