Autor: Tomasz Wisniewski

Na displeji začne blikat malé červené kolečko. Jedno. Druhé. Desáté. V tramvaji muž vedle vás vytáhne telefon, rychle sjede prstem […]

Venku lehce mrzne, pod oknem se tvoří malý ledový květ. Většina lidí v domě má zatažené žaluzie a zavřená okna

Večer sedíte na gauči, displej telefonu ještě slabě svítí a v hlavě vám proletí jediná myšlenka: „Jak je možné, že

Ve 22:37 zhasíná v paneláku naproti většina oken. V jednom z nich ještě někdo běhá po bytě, mobil v ruce,

V kavárně u nádraží je sobotní dopoledne. Fronta se vine až ke dveřím, každý v jedné ruce mobil, v druhé

Budík zazvoní v 6:30. Ruka automaticky sáhne po telefonu, pár bezmyšlenkovitých scrollů na sociálních sítích, rychlé zjištění mailů z práce.

V sobotu večer v centru města je plno. V restauracích je hluk, v barech fronty, tramvaje jsou nacpané. A někde

V kavárně na rohu se ručičky hodin blíží ke druhé. Fronta pomalu řídne, ale barista pořád dokola slyší stejnou větu:

V tramvaji sedí muž v obleku, dívá se z okna a z ničeho nic začne rychle mrkat. Nevypadá nervózně, spíš

Je pozdě večer a v bytě je ticho, které trochu tlačí na uši. V ložnici pod světlem lampičky sedí žena