Autor: Tomasz Wisniewski

Hlava je plná nedopsaných mailů, rodinných chatů, nákupních seznamů a něčeho, co jsi určitě slíbil kolegovi, ale už netušíš co. […]

Okno je zavřené, monitor svítí stejným studeným světlem jako včera a předvčírem. V hlavě se motá guláš úkolů, ale kurzor

Třicet vteřin na něj jen koukáš a máš pocit, jako by ti někdo vytáhl baterky z těla. E‑maily, jeden telefonát,

Nejde o zázrak přes noc, spíš o tichý obrat v hlavě. Psychologové říkají, že skutečný zlom nepřichází s kulatinami na

A přesto nezmizelo. Někteří lidé drží telefon pevně v ruce, soustředí se na obrazovku a trpělivě píší každé slovo jedním

Nebo jak si během chůze po ulici polohlasem komentujete, co ještě musíte stihnout? Pro někoho zvláštní zvyk, pro jiného jediný

V reálu ale telefon vibruje, děti se ptají, kde jsou ponožky, kolega píše „máš minutku?“ a vaše hlava se rozjede

A tělo si to pamatuje. Mnoho lidí usíná pevně zabaleno v peřině, ale po pár minutách se jedna noha osvobodí

Všichni koukají do mobilu, tváře strnulé, unavené. O dvě sedačky před vámi si sedne starší žena, podívá se na vás,

Stisk ruky, úsměv, tichý hluk hudby v pozadí. „Ahoj, já jsem Petra,“ řekne žena v modré košili. Přikývnete, představíte se,